16.

  Vždycky jsem měl štěstí na sousedy. Ať už jsem po osamostatnění se bydlel kdekoliv, pokaždé byl v celém paneláku klid. Jistě, pro pláč malého dítěte musí mít člověk pochopení. Občasné hádky mezi manžely také nebývaly ničím neobvyklým. Ale to, co se stalo ve čtvrtek ráno, bylo něco neočekávaného, doslova mi to vyrazilo dech.

  Vše začalo před necelými dvěma týdny, kdy se do prostředního bytu v sedmém patře (já bydlel v pravém o patro níž) přistěhovala z Prahy nová rodina s několikaměsíčním dítětem. Jeho neustálý řev byl na denním pořádku. Pokaždé, když spustilo, snažil jsem se mít pro tuto situaci již zmíněné pochopení, a když dostávalo spolu s trpělivostí mírné trhliny, zachraňovala mě ta žlutá plastová sluchátka ukradená v autobusu RegioJet a v nich hrající Frank Sinatra, na něhož jsem prostě nedal dopustit.                                                                                                        Kdo však tuto situaci snášel o dost hůř než já, byl soused od vedle, tedy z bytu nacházejícího se přímo pod tím, který obývala "pražská" rodina.

  O sousedovi jsem toho moc nevěděl; potkávali jsme se spíš jen náhodně. Odhadoval jsem, že je podobného věku jako já, a přestože měřil přes sto devadesát centimetrů, působil tichým, až zakřiknutým dojmem a při společné cestě výtahem do přízemí nebo naopak šestého patra neustále zíral směrem dolů na své boty. Na pozdrav odpovídal pouze krátkým nesrozumitelným zamručením.                                                                                                                                            Kolovaly však o něm zvěsti, že má magisterský titul a že dříve učil na střední škole, ze které byl propuštěn, protože trpěl schizofrenií, což se odráželo na jeho pracovních výkonech a chování vůči studentům při vyučovacích hodinách. Nakonec se prý se svou nemocí už dvakrát léčil ve šternberské psychiatrické léčebně. Po propuštění se přistěhoval ke své matce právě do bytu vedle mého. Uvědomil jsem si, že v šestém patře opravdu bydlí samí magoři, k jejichž vzájemnému dialogu (v rámci lehkého konfliktu) došlo jen jednou.

  (červen 2016, 3:11 ráno):                                                                                                          CRRRRRRRRRRRRRR!!!, ozve se hlas zvonku u dveří vedlejšího bytu, který mě přes jeho zeď tlakovou vlnou shodí z postele. CRRRRRRRRRRRR!!!, praští mě nová várka přímo do hlavy, když se následně zmateně rozhlížím kolem sebe. Pomalu se sbírám ze země, zatímco další CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!! drnčí snad dvacet vteřin v kuse. Sahám po mobilním telefonu. Tři hodiny po půlnoci. Celý barák dávno spí, jen zvonek trhá noční ticho na malé kousky stejně jako mé ušní bubínky. Ucítím na temenu píchající zárodek amoku a nahý se vydávám ke dveřím bytu. CRRRRRRRRR!!! Otevírám dveře a kousek ode mě se objevuje soused, stojící před svým bytem, s prstem neustále položeným na zvonku.                                      "Co, kurva, blbneš?!?" rozkřičím se na něj. (V amoku se mi často stává, že se můj slovní projev automaticky nastavuje na tykání.) "Uvědomuješ si, že jsou tři hodiny ráno a někteří slušní lidi by se po pracovním týdnu rádi vyspali aspoň o víkendu?" (Už tehdy jsem však pobíral dávky a celé dny se jen válel v posteli.)                                                                                                              "Zapomněl jsem si klíče."                                                                                                                      "A jak ses dostal do baráku?"                                                                                                              "Dole bylo otevřené."                                                                                                                            "A budeš zvonit ještě dlouho?"                                                                                                            "Nevím. Nikdo mi nechce otevřít."                                                                                                        "ASI PROTO, ŽE NIKDO NENÍ DOMA, TY IDIOTE!!!" Následně zavírám dveře, vracím se zpět do pokoje a s pocitem dobře odvedené práce a mizícího amoku zavírám oči.                                CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!

  Bylo kolem desáté ranní. Dítě v sedmém patře se opět rozkřičelo tak, až se stěny zatřásly. Nepovolilo. Ten řev mu musel trhat hlasivky ještě víc než mně a sousedovi uši. A vtom se to stalo; hlučně se otevřely dveře ve vedlejším bytě. Ozval se hlasitý dupot, jehož ozvěna se roznášela po celém domě.

  "Já už to nevydržím!" ozvalo se zařvání hlubokého mužského hlasu. PRÁSK!!!, zabouchly se následně dveře od jeho bytu. Děcko ze sedmého patra křičet nepřestalo. Po půl minutě se celá situace opakovala. "Do řiti, udělejte něco s tím děckem!!!" PRÁSK!!!

  Vylezl jsem z postele, vyšel z pokoje na chodbu a namířil si to ke kukátku, abych mohl sledovat dění před dveřmi mého bytu. Po minutě se opět objevil soused.                                       "Praž-ské kurvy! Praž-ské kurvy! Prááááž-ské kur-vy!" Tlesk tlesk, tlesk-tlesk-tlesk-tlesk. "Prááááž-ské kur-vy!" Tlesk tlesk, tles-tlesk-tlesk-tlesk. PRÁSK!!!

  Vtom jsem uslyšel, jak se otevřelo několik dveří z různých pater, ze kterých vybíhali další vyděšení sousedé. "Co se to děje?" - "Ale nic, to je zas ten magor ze šestého patra." - "Ten divný spisovatel?" - "Ne, ten vyšší, co bydlí naproti výtahu." - "Já jsem říkala, že si ho mají nechat v léčebně."

  Děcko spustilo další hlasitý křik. Opět se rozletěly dveře v šestém patře, ze kterých soused vyběhl v dalším dusotu. Zhluboka dýchal, jeho amok dosahoval vrcholu. Chytil se oběma rukama za vlasy a z úst vypouštěl tiché zvuky podobné kvílení spojenému se vzlykáním. Pak však nahlas dlouze zařval, až jsem se lekl a narazil čelem do dveří. Náraz vydal dunivý zvuk. Když jsem opět nahlédl do kukátka, soused se díval směrem k mému bytu. To mě silně znepokojilo.                                                                                                                                            "Drž hubu, nebo zavolám policajty!" ozvalo se odněkud z dolního patra. "Já se chci dívat na televizi!"                                                                                                                                                  "Sieg Heil! Sieg Heil! Sieg Heil!" rozkřičel se najednou soused, když opět odvrátil pohled od mých dveří, a kmital pravicí jako o život. Koukal jsem na jeho počínání jako vyjevený, až se zamlžila čočka od kukátka. A pak že já jsem divný, když se své stavy šílenství snažím zahnat nějakým chlastem! Na druhou stranu, zřejmě jsem měl proti sousedovi jednodušší rozhodování, jelikož při každém zvednutí pravé paže nad úroveň hrudníku mi vypadávalo rameno z kloubního pouzdra (přičemž jsem neustále odolával nátlaku svého ortopeda, abych si jej dal operativně napravit). Zaplať pánbu za to, že jsem se nenarodil před sto lety jako Němčour. Jak by to asi dopadlo?

  (Německo, rok 1942):                                                                                                                             "Dhamy a phanofe, dnes pšijit félky den! Našim mesteškem totiš pchojede sám félky fudce Ádolf Hitla. Fšichni musime stat f pósochu pódel chláfni silnice a sdchafit fstýšenou pcháfisí. Tak šup, fšíchni dho šady,ať pchoběhne mála skouška. Fstyšit pcháfise sa fynf, fya, dcháj, cváj, ajns, ject!" Všechny pravačky vystřelí šikmo vzhůru. Až na jednu.                                                      "A co fy, hea Von Ichowski, pcho fas tho néplatit?"                                                                            "Hea Šnyntke, moje pcháfaška ist kaput, majn dochtoa šikat, še ja muset na opechacijon."        "Tho je škandal! Fy muset sdchafit, nebo mit gchóse pchoblem!"                                                    "Hea Šnytke, aba ja mit pak félke bolesti a nemoci pchafou poušífat na mastuchbacijon a lefou tho byt jak od Fchansousky!"                                                                                                       "Od Fchansousky? Eklhaft! Dóbše, fy sdchafit léfou! Šékneme fudci, še fy to myslet upšimně, pchotoše lefa byt bliš k schdíšku."

  Až se mi z té představy udělalo zle; stejně zle jako z toho, co právě probíhalo za mými dveřmi. Opět jsem nahlédl do kukátka. Na souseda vyběhl "Pražák" ze sedmého patra, stál na druhém schodu, aby se mohl zpříma dívat hajlujícímu sousedovi do očí, a jeden na druhého křičeli sprostá slova. Z otevřených dveří horního bytu se dětský řev ozýval ještě hlasitěji, stékal po schodech, odrážel se ode zdí, sjížděl po zábradlí a pomyslně fackoval souseda do tváře, aby mu tak poslal finální knockout vedoucí k naprostému rozběsnění.

  Opustil jsem raději dveře, po špičkách se vrátil do pokoje a natáhl se na postel. Na to, že jsem skoro neopouštěl prostor svého bytu, se kolem mě těch podivných událostí dělo až příliš. Nasadil jsem si sluchátka a zavřel oči. "You make me feel so young, You make me feel so spring has sprung, And every time I see you grin, I'm such a happy individual...", vsakoval se do mých ušních bubínků Frankův úžasný hlas. Už jsem pochopil, proč ve svém pokoji zůstávám tak často. Alespoň v něm byl totiž svět stále ještě úplně v pořádku. A možná ještě v jednom nejmenovaném marketu.

  Večer jsem se od sousedky, která právě vytírala podlahu i schody v celém domě, dozvěděl, že policie nakonec opravdu dorazila. Dokonce v doprovodu sousedovy matky, pro niž si přijela do práce. Zjistilo se, že soused už nějakou dobu neužíval předepsané prášky, což matce zatajoval. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde k něčemu podobnému, ne-li stejnému, co se stalo právě dnes.                                                                                                                                    Policisté ho pak prý odvezli do známého prostředí - do šternberské psychiatrické léčebny. Nakonec mi bylo až líto, že jsme se potkávali jen minimálně. Jistě by se z nás po bližším seznámení stali dobří přátelé. Takto budeme muset držet prapor "Šílenců ze šestého patra" už jen já s Milanem, zatímco on si potřetí užije poklidnou atmosféru šternberského blázince. Kdoví, třeba až se v něm objeví popáté, postaví mu před jejím areálem sochu v životní velikosti.

Milan se celý den doma neobjevil. Přišel až v noci, když už jsem spal. Byl zřejmě u přítelkyně. Den co den se ptal, jestli nebude vadit, když si ji někdy přivede s sebou, aby strávila noc v jeho pokoji. Neměl jsem s tím problém. Pokud je slečna vyznavačka adrenalinových aktivit a je očkovaná proti malárii, žluté zimnici, vzteklině, žloutence a břišnímu tyfu, mohla by se při noční návštěvě našeho bytu dožít i rána.


17.

  Vůbec jsem netušil, co mám od pátečního náboru na pracáku čekat, a to ani tehdy, když už jsem měl úřad na dohled. Jisté nervozity mě zbavil telefonát od Petra, který si raději opětovně ověřoval, jestli zítra dorazím na jeho hostinu a vezmu s sebou i nějaké své knihy. Uklidnil jsem ho, že určitě přijedu, přestože jsem si doma spočítal, že jen abych pokryl náklady na cestu vlakem tam a zpět, musel bych přečíst aspoň tři povídky. Měl jsem Petra raději přemluvit ke čtení poezie. Vydělal bych si za něj tolik, že bych mohl jet z párty domů klidně i taxíkem. Petr poté ještě dodal, že akce začíná v šest odpoledne a že mu mám večer z počítače poslat SMS s časem příjezdu, aby mě tehdy na vlakové zastávce očekával odvoz k hospodě. Nechtěl konkretizovat, kdo bude po ty tři kilometry mým osobním řidičem, a že se mám nechat překvapit. Nenáviděl jsem jakákoliv překvapení.

  O deset minut později, tedy pět minut před devátou ranní, jsem už seděl na nepohodlné dřevěné židli ve velké, světlé místnosti s bílou psací tabulí vepředu. Více než polovina z asi čtyřiceti židlí již byla obsazena. Většinu přísedících tvořili cikáni oblečeni do značkových oděvů. V podstatě jsem mezi nimi působil jako pěst na oko, a to nejen barvou kůže, ale i kvalitou a čistotou svých hadrů. Malou skvrnku od zubní pasty zářící na černé košili se mi podařilo nasliněným palcem trochu odstranit, bílou skvrnu od jogurtu zaschlou na kalhotách v oblasti pravého stehna jsem raději zakrýval rukou.

  Bohužel, jak jsem již zmiňoval - můj šatník se skládal z pouhopouhých jedněch kalhot dlouhých (které jsem měl právě na sobě) a krátkých (šedých tříčtvrťáků). Do dalších kusů, které se mi válely ve skříni, jsem se po zhubnutí "pár" kil v pase i na svalech vešel i třikrát, a proto zůstávaly v policích nevyužity. Bylo mi ale líto je vyhodit, věnovat, prodat... A i když jsem měl pásek, který by je na mně udržel, s plandajícími širokými nohavicemi bych vypadal komicky, přestože v hadrech se zaschlými fleky jsem nevypadal o nic lépe.

  Když už se zdálo, že jsme konečně kompletní (ze sedmatřiceti "uchazečů" o práci bylo šestadvacet cikánů), předstoupil před nás prošedivělý padesátník v obleku, po jehož boku stála na poměrně vysokých podpatcích slušně vypadající pětatřicítka v krátké, černé sukni a průsvitné košili s knoflíčkovým zapínáním.                                                                                            Chlap se rozmluvil o firmě, pod kterou sklad, do něhož uklizeče hledají, spadá, o průběhu nočních směn, o povinnostech zaměstnance, o podmínkách, které musí splňovat, aby mohl být pro tuto práci přijat (flexibilita, stoprocentní nasazení, čistý trestní rejstřík, pečlivost, komunikativnost...), zatímco pětatřicítka souhlasně kývala hlavou. Možná především proto byla součástí tohoto zbytečného náboru. Když už jsme zde museli trčet, aspoň jsme se mohli podívat na pěknou ženskou se štíhlýma nohama.

  "Má někdo nějaký dotaz, než si vás po jednom začneme volat ke stolu na osobní pohovor?" zeptal se nakonec. Po krátké odmlce se nakonec jedna z rukou zvedla. "Ano?" pokynul hlavou.    "Ste řikal, že gdo nema čisty rejstřik, tag nema ani narok ziskat to místo. Tagže gdyš sem byl trestně stihany, mužu jit pryč?"                                                                                                              "Ano, to je správný dotaz. Je tomu tak. Kdo byl někdy v minulosti za cokoliv trestně stíhaný, ten o toto pracovní místo žádat nemůže, a je tedy z náboru omluven. Platí to tedy i pro vás, můžete odejít."

  Cikán poté vstal, oprášil si zadek, rozhlédl se po sále a pomalou houpavou chůzí se vydal směrem k východu. Po jeho odchodu v místnosti zavládlo ticho. Rozhlíželi jsme se jeden po druhém, pevně přilepeni zadkem ke svým židlím. Nikdo ani nedutal, nemrkl, nedýchal... ...když tu se vzápětí zvedlo dalších dvanáct chlapů a opustilo sál stejně jako "kolega" před nimi. Nervózně jsem polkl. Rapidně se totiž zvýšila šance, že bych dané místo opravdu mohl získat já. Zbylých čtyřiadvacet účastníků náboru děleno třemi rovná se jedna ku osmi, což mi přidělalo novou malou vrásku v oblasti pravého oka. (Ale jelikož vrásky považuji za přirozenou, dokonce sexy "vadu" lidské kůže, nevadilo mi to.) Přemýšlel jsem, že bych se zvedl a odešel také, ale nevěděl jsem, jestli mám v trestním rejstříku stále zapsán hřích z mládí, kdy jsem sousedce ukradl plech s tvarohovými buchtami, které po vytažení z trouby nechala chladnout na okenním parapetu; skutečně na mě tehdy zavolala policii! Nakonec jsem se rozhodl zůstat a čekat, jak se to celé vyvrbí.

  "Pan Irovský!" ozvalo se od stolu, když od něj odcházel předchozí uchazeč o práci. Vstal jsem, protáhl se kolem několika párů nohou chlápků sedících vedle mě a uličkou se dostal až k židli stojící před stolem, naproti níž seděla pětatřicítka se svým kolegou.                                                  "Dobrý den," pozdravil jsem.                                                                                                                "Posaďte, se, prosím. Máte s sebou životopis?" Vytáhl jsem z papírové obálky pár archů bílého papíru s vytištěným obsahem mých osobních údajů i pracovních zkušeností. Oba dva si papíry vzájemně předávali a dlouze pročítali.                                                                                                  "Máte tu toho o sobě napsaného nějak moc. Prodavač, prodavač, skladník, manipulant, externí redaktor, operátor výroby, korektor článků a copywriter, pomocná síla v kuchyni, prodavač, opět redaktor... Vždyť jen to, kde a jak jste pracoval, máte rozepsané na celé dvě ,Á čtverkyʻ! Pánovi před vámi se všechno vešlo na pár řádků," kroutil nechápavě hlavou chlápek se šedivými vlasy. Na pár řádků? Je mi to jasné:

  Pracovní zkušenosti:                                                                                                      1976 dodnes                                 Doma pro bolest zad

  "Mám rád v životě rozmanitost," odpověděl jsem.                                                                           "Vzdělání. Maturita. Dokonce jste i studoval učitelství na vysoké škole. Proč jste ho nedodělal?"                                                                                                                                            "Cítil jsem, že coby prodavač, umývač nádobí, roznašeč letáků nebo uklizeč velkoskladů najdu větší uplatnění."                                                                                                                            "Vy nás jen taháte za nos, viďte..."                                                                                                      "To bych si nedovolil." Chlápek i kolegyně pročítali životopis dál.                                                    "Zájmy. Psaní knih. Zajímavé. Kolik jste už toho napsal?" zeptala se pro změnu ona.                      "Po náboru vám to rád povím u šálku čaje," zkusil jsem to.                                                                Vykulila na mě oči. "To zřejmě neklapne, pane Irovský," zašeptala lehce pohrdavým tónem. Zřejmě si všimla fleku od jogurtu na kalhotách a to rozhodlo.                                                            "Dívám se na ten váš životopis a říkám si, co u nás vlastně děláte? Vždyť vy máte daleko na víc, než je uklizeč v nějakém skladu! Nebo umývač nádobí, jak zde máte psáno! Proč tedy máte zájem zrovna o námi nabízenou práci?" přerušil následné ticho šedovlasý kolega.                           "Já o ni zájem nemám," šokoval jsem oba svou odpovědí.                                                               "Ne? Tak proč teď sedíte naproti nás?"                                                                                              "Moje poradkyně pro povolání mi vypsala pozvánku. Účast zde je povinná, a abych nebyl vyřazený z evidence, prostě jsem musel dojít."                                                                                    "To je hezké, že jste tak upřímný. Ale co kdybychom vám to místo opravdu nabídli? Víte o tom, že pokud ho odmítnete, budete vyřazen i tak?"                                                                                  "To vím."                                                                                                                                                "A?"                                                                                                                                                        "Co k tomu mám dodat... už jsem vám vše řekl. Bude teď na vás, jestli mou situaci pochopíte, a jak jste zmínil, dáte mi šanci najít si nějakou lepší práci, když na to podle vás mám. Nebo mi hodíte klacek pod nohy, rozhodnete se pro mě, já tu práci odmítnu a vyřazením z evidence přijdu o poslední peníze, které mě každý měsíc drží před pádem na dno."                                        "A když o ty peníze přijdete, co by se stalo?" zajímalo jej i nadále, za soustředěného pohledu přitom kousajícího do plastového těla propisky s modrou tuhou.                                                      "Asi bych šel spát pod most. Už mám vyhlídnutý jeden speciální. U jeho pilíře je velká travnatá plocha, měl bych tam stan a vedle něj bych si vytvořil malé chráněné ohniště. Kousek od plácku vedou koleje. Mám rád vlaky. Vždycky, když by jel kolem a já si zrovna v kotlíku vařil krysí guláš, mával bych na strojvůdce a on by mi odpovídal houkáním. Přesto... střecha nad hlavou je střecha nad hlavou..."                                                                                                             "Dobře, pane Irovský. Děkujeme za pohovor. Telefonní číslo na vás máme uvedené v životopisu, který si s dovolením necháme. Pokud jste se nepodepsal na seznam všech přítomných na náboru, u dveří jsou archy se jmény. Najděte si to své a přidejte vedle něj svůj autogram, ano? Když už jste ten spisovatel..."                                                                                       "Dobře."

  Pak jsem vstal ze židle, pevně stiskl obě napřažené ruce podané k rozloučení se, prošel opět malou uličkou a zastavil se u stolečku před dveřmi mířícími ven ze sálu. Našel jsem své vytištěné jméno a podepsal se. Všiml jsem si, že tři účastníci náboru se podepsali třemi křížky. Hmm... zřejmě rodina. Všichni stejné příjmení.


18.

  Když jsem přišel domů, hned u vchodu jsem si všiml Milanových sandálů. Zřejmě si i tento pátek vzal v práci volno za všechny ty naddělané přesčasy z předchozích dnů, kvůli kterým přicházel domů pozdě večer a my se tak v bytě nějak míjeli. Byl jsem tedy rád, že s ním opět budu moci prohodit nějaké to slovo.

  Vyzul jsem si boty, ponechal je vedle těch jeho a balerín, nad jejichž přítomností jsem se překvapivě nepozastavil, a vydal se do svého pokoje. Když jsem procházel kolem otevřených dveří koupelny, všiml jsem si, že v ní Milan klečí na podlaze naproti pračce a bez jediného mrknutí, nádechu či pohnutí civí do jejího bubnu.

  "Ahoj, děje se něco? Že ty jsi zase překouřený a čumíš místo ,Teorie velkého třeskuʻ na to, jak se pere prádlo?" zeptal jsem se. (Ani bych se tomu nedivil; tento americký seriál jsem odjakživa nesnášel a omlouvám se nyní všem, kteří s mým názorem pohrdavě nesouhlasí.) Milan se na mě podíval a místo odpovědi zvedl ruku, ve které držel madlo od dvířek pračky.                            "Tys to urval!" chytil jsem se zděšeně za hlavu. "Já ti stokrát říkal, že když pračka dopere, musíš počkat, až se vypne zámek, a teprve pak můžeš tahat za madlo!"                                          "Já čekal, prostě se to nějak ulomilo."                                                                                                  "Hovno to, tys to ulomil!"

  Před očima se mi promítla scéna s nejpravděpodobnějším scénářem celé této situace, kdy Milan, nedbaje výstrah červeně blikajícího čidla upozorňujícího, že dvířka ještě nejdou otevřít, lomcuje madlem tak silně, až jej nakonec ulomí a zůstane mu v ruce:

  "A do prdele. Já to urval. Určitě to ještě bylo zamčený! Co teď s tím? Až dojde Jarda domů, určitě si bude myslet, že zase přehulenej čumím do bubnu pračky, a až mu ukážu utržený madlo, stoprocentně začne vyvádět řekne něco jako: ,Já sez tebe asi poseru'."

  "Já se z tebe asi poseru!" křičel jsem i nadále, zatímco Milan se vrátil pohledem k dvířkům pračky.                                                                                                                                                    "Ale no tak... klid. Tohle se přece může stát každému," ozval se najednou dívčí hlas. Až poté jsem si všiml, že vedle Milana klečí nějaká holka, které patřily zmíněné baleríny položené u botníku. Jak jsem ji mohl přehlédnout? Když vykoukla zpoza Milanova těla, došlo mi to. Byla to jedna z nejošklivějších holek, kterou jsem ve svém životě viděl; řídké vlasy po ramena podivně našedlé barvy, rostoucí nad vysokým čelem, černou tužkou zvýrazněné tenké obočí, mžourající přivřené oči s tmavými kruhy pod nimi, křivý nos a ústa jakoby bez rtů, nad nimiž se leskl piercing v podobě stříbrné pecky. Níž už jsem se raději ani nedíval. V seznamu "TOP 10 ošklivek" by spolehlivě zabírala bronzový stupínek hned za holkou, se kterou jsem měl v šestnácti na rande naslepo (zlatá medaile), a dívkou, která mě po několik dnů a nocí pronásledovala na dovolené ve vranovském kempu s chutěmi mě vykouřit. Vzhledem k tomu, že jsem jí kvůli jejímu nepříliš pohlednému úsměvu plnému rozbitých, žlutých zubů přezdíval "Šutrolam", jistě si dokážete představit, že úprky před ní měly své opodstatnění.                            "Ehm... cože?" zatřepal jsem nevěřícně hlavou v domnění, že se mi to celé jen zdá.                      "Nebuď takový cholerik. Vždyť se nic tak hrozného nestalo," pokračovala.                                      "A ty jsi... ehm... ty jsi, do prdele, kdo?"                                                                                                "Já jsem přece Mirka! Milanova přítelkyně," pousmála se a láskyplně zamrkala, což na mě v tu chvíli zapůsobilo tak uklidňujícím dojmem, že jsem ji ve zmíněném seznamu smířlivě přesunul ze třetího místa až na šesté, z čehož by stoprocentně měla velkou radost. Milan nadále koukal před sebe a z letargie jej probralo až mé bouchnutí pěstí do pravého ramene.                                "Co? Jo, promiň, přemejšlím, co s tím," zachroptěl.                                                                            "Co s tím? Povím ti naprosto přesně, co s tím! Prostě koupíš novou pračku nebo aspoň dvířka, pokud to bude možné," předhodil jsem mu můj jasný plán.                                                               "Ale já přemejšlím, co s tím prádlem! Mám tam věci, v kterejch jsem chtěl jít zejtra na diskotéku!"

  Když si Mirka všimla, jak se nadechuji k dalšímu řevu, předběhla mě svým: "Neboj, neboj! My to s Milanem celé nějak prokoumáme a vyřešíme, slibuji!" snažila se mě opět uklidnit a tentokrát se usmála hezky do široka, čímž mi dala vzpomenout na vranovskou "slečnu Šutrolamovou".

Nezlob se na mě, Mirko, vím, že ses to snažila vyžehlit (a celkem se ti to i dařilo), ale i tak ses po tomto úsměvu propadla v seznamu "TOP 10 ošklivek" zpátky na třetí pozici.


Info o knize: