Jarda a Milan - Minipovídky

RANDE

Seděli jsme s Milanem ve slušně vypadajícím nonstopu nedaleko našeho paneláku, oba dva oblečeni do svých nejlepších hadrů (já do těch, ve kterých jsem chodil každý den - ne proto, že bych je považoval za nejlepší, ale jednoduše proto, že jsem žádné jiné neměl), popíjeli pivko a čekali na společnost v podobě dvou dívek - kamarádek, na které Milan před pár dny narazil na internetu a s nimiž nám domluvil nezávazné rande. Pořádně jsem si přihnul piva, zatímco se mi honilo hlavou, co já tu vlastně vůbec dělám.                                                                                "Co se furt ošíváš?" zeptal se Milan, když jsem do něj nechtěně vrazil loktem.                  "Promiň. Nebyl jsem na žádném rande snad pět let. Jsem nervózní."                                "Nervózní seš pořád," odpověděl můj spolubydlící; a měl pravdu. "Prostě se uvolni. Buď svůj!" pobídl mě.                                                                                                                                  "Vždycky jsem svůj. I proto můj nejdelší vztah netrval déle jak měsíc a půl."                          "Hele, Jardo, tak se snaž aspoň kvůli mně. Tu holku bych rád poznal trochu blíž. A když to bude oukej, můžeš na návštěvu do svýho pokoje pozvat tu její kámošku!" povzbudil mě Milan. "Nejdřív by na návštěvu mého pokoje musela dorazit úklidová četa v čele s deratizátorem," podotknul jsem.                                                                                                                          "Nech si tu ironii. Dnešek musí klapnout. Ty seš spisovatel, já slušně vydělávám a mám svý osobní kouzlo. Na to je dostanem."                                                                                          "Pokud ty holky z netu nevystrašil ani tvůj příšerný pravopis, se kterým jsi domlouval tohle rande, tak tím pádem je můžeme dostat úplně na cokoliv."                                                     "Nech si ty kecy. Ani se nedivím, žes nebyl na rande tak dlouho. Rozhoduje každá maličkost, chápeš? Třeba ta špína za tvejma nehtama. Už tohle dokáže ženskou odpudit," přidal Milan i kritiku.                                                                                                                                               "To není špína, ale francouzská manikúra v punkovém stylu."                                                       "A ta zaschlá skvrna od kečupu na tričku je taky punkovej styl?"                                           "Sakra, Milane, co chceš slyšet? O mě ženské zájem nemají. Jsem malý, chudý, skoro plešatý, píšu sračky a bydlím s hipísákem. Nemohl bych pracovat ani jako stojan na kolo, protože by si ho o mě žádná neopřela."                                                                                                         "Neboj, Jardo. Jak sem řek; co se týče ženskejch, musíš na ně prostě hned na začátku udělat ten nejlepší první dojem. Naučím tě to. A na to si plácnem. Háj sevn," usmál se Milan a pozvedl rozevřenou dlaň.                                                                                                                     "Nejsem kdovíjaký angličtinář, ale neříká se náhodou Háj fájf?"                                                   "Nasrat na fájf, sem maximalista. Plácni, nebo nech bejt," odpověděl Milan a vycenil na mě svůj nekompletní zkažený chrup, posetý skvrnami od čokolády po právě dojedené Snickersce. Následně si dal nohu přes nohu tak, že si položil pravý kotník na levé stehno. Na podrážce pravé boty, která tak lehce trčela do prostoru, mu zasychalo obří psí hovno. Jak vidno, v dělání toho nejlepšího prvního dojmu jsem se měl od Milana opravdu ještě hodně co učit...


KRASAVEC

Zrovna když jsem vcházel do svého pokoje, uslyšel jsem za dveřmi toho Milanova podivné kňučení a vrčení. Nedalo mi to, a tak jsem zaklepal. Po krátké chvíli se ozvalo Milanovo: "Jo!" na znamení, že můžu vstoupit. Po otevření dveří se mi naskytl tento pohled: Milan sedící na zemi, hrající si s malým psem.                                                                                                                         "Co to má znamenat?" vytřeštil jsem oči.                                                                                           "Mladá musela nutně na pár hodin do šichty. Svěřila mi čokla na hlídání," vysvětloval Milan. Podíval jsem se na psa. Byl to maltézák. Vypadal podivně. Po očima obří hnědé skvrny, řídká bílá srst, přes kterou prosvítala narůžovělá kůže, ocas podobný záchodové štětce. Jelikož jsem Milanovu přítelkyni od vidění znal, musel jsem uznat, že fráze: Jaký pán, takový pes v tomto případě dokonale seděla. (Minimálně co se týkalo kruhů pod očima.)                                               "Pokud jen na pár hodin, pak je to v pořádku. Jak se jmenuje?" zeptal jsem se, aniž by mne to vlastně nějak zajímalo.                                                                                                                            "Krasavec," odpověděl Milan.                                                                                                              "Pfffff!, cože?" vyprskl jsem smíchy. "Co to je za jméno?"                                                             "No, Jardo, myslím, že je to účel. Menovat se totiž jinak, nikdy by se tohohle oslovení nedočkal."                                                                                                                                               "To máš asi pravdu," potvrdil jsem jeho domněnku. "Škoda, že stejně neuvažovali i mí rodičové, když jsem se jim narodil..."                                                                                                       "Chacha! Každopádně... na to, jak je škaredej a malej, umí fakt bezva kousky. Koukej," upozornil mě Milan, otočil se směrem k psovi, zvedl ukazováček pravé ruky a přísně zvolal: "Krasavče, sedni!" Krasavec se na Milana dlouze podíval, podřepl a vysral se na koberec. "Bože, ten blbec se vysral!" chytil se Milan rukama za hlavu.                                                            "A jak vidno, tak ne poprvé, co?" zapřemýšlel jsem nahlas, když jsem si všiml dalších dvou špatně vydrhnutých hnědých fleků nedaleko malého stolku. A aby Krasavec potvrdil mou domněnku, obdařil špinavý koberec po třetí dávce rovnou i tou čtvrtou.                                         "Mám toho idiota vypakovat ze svého bytu hned, nebo až za chvíli?" povzdechl jsem si tak, aby to bylo slyšet.                                                                                                                                    Milan se na mě podíval s vytřeštěnýma očima.                                                                                 "Prosím tě, nemluv takhle se mnou vo tom psovi..."                                                                         "A kdo říká, že se bavím s tebou?"


ŠÉF

"Do prdele, to je úplně poprvé, co jedu na výlet na Svatý Kopeček kvůli sběru lysohlávek," uchechtl jsem se.                                                                                                                             "Jo, prej jich tam roste spousta. Psali to na serveru rady pro smažky tečka cézet," poinformoval mě Milan. "Pár jich seberu a mizíme."                                                                                              "Rovnou tě upozorňuji, že máš přísný zákaz dělat s nimi něco v naší kuchyni. Doteď na stěně nad sporákem zasychá celý obsah hrnce po tvém posledním vaření," připomněl jsem mu. "Neboj, vymaluju to," snažil se mě uklidnit. "Prostě sem se před vařením moc překouřil a pak se snažil použít Babicovu praktiku Zamícháme a prohodíme v praxi."                                                 "I tak ti mělo dojít, že se tahle praktika nepoužívá u vaření polévky."                                         "Jo, už si to budu pamatovat. Hele, vysedáme!" zvolal Milan a vzrušeně mě chytil za paži. Nahrnuli jsme se ke dveřím autobusu, který právě přijížděl k naší cílové stanici. Spolu s námi vystoupilo několik dalších pasažérů, aby okamžitě zamířili směrem k nedaleké zoologické zahradě. Vydali jsme se pomalou chůzí podél hlavní silnice. Les jsme měli na dohled.            "Na co vlastně ty lysohlávky potřebuješ? Doteď ses o tom nezmínil," vyzvídal jsem.              "Chtěl bych šéfa požádat, jestli bych nemoh dostat přidáno. Ale v řešení takovejch věcí sem až moc velkej srab. Nedávno sem si vzpomněl, že si každý pondělí nosí do práce guláš a nechává si ho v lednici. Když mu tam přidám pár houbiček, bude pak povolnější a k mejm žádostem přístupnější a benevolentnější."                                                                                                     "Tím povolnější myslíš mrtvý?"                                                                                                         "Nebudu to nijak přehánět," snažil se Milan obhájit svůj idiotský plán.                                             "Je to idiotský plán," zmínil jsem se o tom i nahlas. "A proč mu do guláše nepřidáš nějaký odvar z trávy? Stoprocentně by ho to sejmulo daleko míň."                                                                   "Víš, jak jsem ti kdysi řek, že můj dealer je strašná svině?"                                                               "Jo."                                                                                                                                                 "Tak můj šéf je můj dealer."                                                                                                                 "Cože???"                                                                                                                                             "Jo. Ten je na trávu zvyklej. Proto musím zaútočit silnějšíma zbraněma. Člověk by řek, že dealer a kupující by měli bejt kámoši, ale v tomhle případě to neplatí. Účtuje si za trávu šílený prachy, ale jeho vzorky sou tak dobrý a u jinejch těžko k sehnání, tak se snažím ty nesympatie k němu v jistejch situacích přehlížet."                                                                                                                 "Sakra, a... a co když to s tou dávkou houbiček přeženeš? Co když fakt umře?" zhrozil jsem se.   "Tak si holt najdu jinýho dealera."                                                                                               "Mluv vážně."                                                                                                                                     "Mluvím vážně! Prostě... ať už mi vyfetovanej přidá prachy, nebo chcípne, je jasný, že to tak či tak bude mít dobrej konec."                                                                                                           "Do prdele..."                                                                                                                                   "Hele, Jardo, jak seš na tom s klíšťákama? Ty mrchy na mě lezou jak ženský na Juda Lawa," zmínil se Milan, když jsme se blížili k začátku lesa.                                                                             "Po mně taky. Nesnáším klíšťata. Ani jiné parazity."                                                                       "Jo. Hehe... když už je vo tom řeč... tak zrovna včera jsem čet v novinách, že čtyři paraziti přepadli ve Smetanovejch sadech holku a šlohli jí kabelku."                                                             "Měla mít u sebe nějaký repelent."                                                                                                   "Jakej?"                                                                                                                                       "Přece pepřák..."                                                                                                                               "Jasný," kývl hlavou Milan. "A co my? Klíšťata prej nelezenou na nikoho, kdo má v sobě velkou dávku vitamínu B. Nedoplníme ho?"                                                                                             "Fajn. Můžeme se zkusit přežrat slunečnicových semínek."                                                       "Měl bych lepší návrh, jak doplnit béčko," mrkl na mě Milan pravým okem.

(o pět minut později)

"Tak na zdraví!" přiťukl si se mnou Milan půllitrem s vychlazenou jedenáctkou, když jsme zaparkovali své zadky na zahrádce v hospodě poblíž zoologické zahrady.                                     "Jo. Na zdraví šéfa, ať ho ten guláš nesloží."

(o tři a půl hodiny později)

"Tak, pánové, omlouváme se, ale už zavíráme," přišla nás upozornit výčepní.                              "Cože? Tak brzy?" vypadlo ze mě.                                                                                                "Brzy? Za chvíli bude deset večer."                                                                                                  "No joooo, tý voe... hyk!... já si ani... hyk!... nevšim, že už je tma!" ozval se Milan.                            "Pokud platíte každý zvlášť, tak to bude dvě stě osmdesát za každého." Milan vytáhl z kapsy tři dvoustovky, hodil je na stůl, a prý že: "To je... hyk!... to je dobrý..."                                                    "Sakra, teď v sobě máme tolik tekutého repelentu, že se nám klíšťata vyhnou na míle daleko," ozval jsem se.                                                                                                                                    "Jo, voe, a ženský,... hyk!... škyt!... ženský asi taky."                                                                        "Ty se nám vyhýbají, i když jsme střízliví. Každopádně... v téhle tmě se nám ale ty houby budou hledat dost těžko," podotknul jsem.                                                                                        "Houby? Jaký... škyt!... jaký houby? Mrknu na idos... škyt!... kdy nám jede bus, a padáme domů!"


BŘIŠNÍ TANEC

Zavíral jsem dveře od svého pokoje, když v zámku těch od bytu zarachotily klíče, aby se ihned poté do chodby vyřítil Milan, kroutící se jako ženská při břišním tanci.                                       "Děje se něco?" vytřeštil jsem na něj oči.                                                                                     "Chcééé sééé mííí kadíííít! Už vod cesty ehmádéčkem!" kňučel a s rukou na zadku okamžitě zamířil na záchod.                                                                                                                 Rozesmál jsem se, zapadl do pokoje a položil se na postel, když vtom se ozvalo hlasité: PRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!! Sakra, že by Milan?, napadlo mě. To v tom MHD vážně musel zažívat pekelná muka! Hned poté se však ozvalo klepání kladívkem do zdi. Ach... to jen soused navrtával díry a teď do nich naklepává hmoždinky... Už jsem si říkal, že by...

... PRRRRRFÍÍÍÍÍÍÍCHFDSFŠČFDSLJFÚÚÚÚÚÚŠŠŠŠŠŠŠŠPPPRRRRRRRRRRAOUÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!

Hm...

... tak až teď je to Milan.